Jak se staví kytara

Když jsem byl počátkem roku 1990 poprvé ve Vídni, navštívil jsem hudebniny MUSIKHAUS SMEJKAL. Obrovská hala plná kytar, wow! Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Obrovský sortiment nádherných nástrojů, naprostý kontrast vůči obchodům s čímkoli v porevoluční České republice. Dnes už je to normální, zaplať bůh, to je naprosto úžasné.

Vše má ale své pro a proti. Automatizace výroby, globalizace, levná pracovní síla, to vše vede k zahlcení trhu rozličným zbožím, často ne zrovna vysoké kvality. To platí i u kytar, je třeba se koukat, poslouchat, zkoušet. Ale pravdou je, že díky výše zmíněným faktorům, se už v poměrně nízké cenové třídě dá sehnat docela slušný nástroj. Pořád je ale třeba zkušený kytarář, který i když využívá tu nejdražší a nejmodernější techniku, musí mít obrovské vědomosti, dovednosti a zkušenosti.

Aby moji žáci měli představu jak taková kytara vzniká, bylo třeba za takovým kytarářem zajet. Cesta Brnem ve všední den ráno je pouze pro otrlé, což všichni dobře známe. S plným služebním autem veselých studentů to ale uteklo jako voda a už nás vítala cedule Ochoz u Brna. V té má kytarovou dílnu stavitel drnkacích nástrojů Tibor Haluščák. Vyrábí v ní zcela sám nejen kytary, ale i další drnkací nástroje, loutny, renesanční kytary, mandolíny, ve spolupráci s Vítem Bébarem i cembala. K tomuto skromnému a nenápadnému pánovi jezdím na servis svých nástrojů už léta. Proto volba, ke kterému kytaráři zajet byla zcela jasná. 

Tiborova dílna se skládá ze dvou místností. Jedna s automatickými stroji, jako je řezačka, hoblovačka, kde se vyzrálé a vysušené dřevo mění na hrubé díly nástrojů, které ale svůj konečný tvar dostanou v druhé dílně, kde se vše dělá už pouze jen ručně. V té jsme exkurzi zahájili. Čím jiným začít, než představením různých dřevin, které se používají ke stavbě nástrojů. Od tuzemských, jako je smrk, javor, ořech, hruška až po cizokrajný padouk, eben a jiné. Zajímavá byla zejména pasáž o změnách vlastností dřevin, s ohledem na globální oteplování, hustotu obyvatel, výfukové plyny. Jednoduše řečeno, takové resonanční vlastnosti smrku a javoru, ze kterých stavěl housle Antonio Stradivari, už z dnešního dřeva nezískáte. Ale nemusíte zoufat, pořád je v houslařských a kytarářských rodech naskladněné staré dřevo té nejvyšší kvality, které se dědí z pokolení na pokolení. Dozvěděli jsme se, že kvalitní resonanční deska by měla mít minimálně devět let na jeden centimetr. Tak koukněte na svoji kytaru, jak jste na tom? Jestli jich máte míň, také nezoufejte. Materiál je sice prioritní, ale neméně důležité je řemeslné zpracování. A tak jsme přešli od výběru dřeva k praktické výrobě. Vyzkoušeli jsme si jak se ohýbají luby, na čem se prohýbá resonanční a zadní deska kytary, jak se spojují žebra na korpusu loutny, jak se lakují a slepují klihem jednotlivé díly kytary. Na vše má Tibor Haluščák spoustu nástrojů. Některé seženete v železářství, jiné ve specializovaných obchodech, no a jak asi tušíte, většinu z nich si Tibor, jako každý správný kytarář, vyrobil sám.  Potom jsme přešli do další dílny, podívat se na automatické stroje. I tam měl pan Haluščák jeden svůj zlepšovák, díky kterému může nakopírovat okamžitě další krk kytary. Bylo na něm vidět, jak ho neustálé objevování, vytváření nových postupů a získávání dalších zkušeností na jeho řemesle baví. Na závěr jsme si ještě zahráli na několik jeho nástrojů, poděkovali za super exkurzi a vyjeli zpět směr Tišnov. 

Když mi asi za hodinu psal Tibor, jestli bych mu neposlal nějaké fotky, které by rád sdílel ve svém příspěvku, obratem jsem tak učinil. A když jsem si pak příspěvek přečetl, a viděl, že pan kytarář je  až dojatý takovým zájmem dětí z hudebky o jeho řemeslo, měl jsem radost…

Jo a tu kytaru od Smejkala z Vídně mám pořád!